Kamenný kříž, 1968, Leonid Osyka ... film

Кamenný kříž 1968

 Zdroj: http://video.google.com

Hned s první celovečerní prací Kamenný kříž (Kaminnyj chrest, 1968) Leonid Osyka uspěl. Z leningradského festivalu v roce 1968 si snímek odnesl cenu za nejlepší ka­­meru a nejlepší herecký výkon.

Film vychází z díla Vasyla Stefanyka, autora novel z prostředí Haliče na přelomu 19. a 20. století. Dvě krátké prózy, Zloděj a Kamenný kříž, do scénáře převedl Ivan Drač. Oba syžety ve filmu propojuje osoba Ivana Diducha, původního hrdiny novely Kamenný kříž. Psát o tomto snímku není jedno­duché. Film pracuje se složitými po­stupy, které di­vák vychovaný hollywood­skými schématy dost těžko stráví. Přitom nejde o ne­­sro­zu­mitelný „intelektuální" ex­hibicio­nis­mus, ale o složité umělecké dílo s duchovním poselstvím.

Na výslednou formu měla bezpochyby vliv doba vzniku. Na konci 60. let v řadě ev­rop­ských států vrcholila významná filmová hnutí. Díla se vyznačovala umě­lec­kou pro­pracovaností, formálními ex­pe­ri­­menty, hloubkou výpovědi. Ve východo­ev­ropské kinematografii jako jeden z prvních zazá­řil právě Paradžanov se Stíny za­po­­me­nu­tých předků a v té době se i na Uk­ra­jině rodila tzv. Kyjevská škola. Také naše filmy tohoto období jsou pova­žo­vá­ny za do­sa­vadní vrchol tuzemské kinema­to­­gra­fie. Ne náhodou má Kamenný kříž k po­­etice čes­koslovenské „nové vlny" velmi blízko.

Před cestou do Kanady

Na Osykově snímku je v první řadě zajímavý způsob vyprávění. Chybí tu souvislý děj. Základem je situace: hlavní hrdina, starý hospodář z chudé haličské oblasti Ivan Diduch, se připravuje se svou rodinou na emigraci do Kanady.

Film je vystavěn z pěti uzavřených částí. První, třetí a pátá jsou kratší, lyrické a za­hloubané. Diduch oře na kopci, táhne na horu kříž, prosí Boha, aby nemusel odjet do Kanady (záběry osamělého shr­be­né­ho starce na vysušené kamenité zemi si po­hrávají s odkazem Dovženka - v jeho fil­mech na širokých úrodných lánech na­opak pracují davy šťastných mladých lidí). Druhá a čtvrtá část mají dramatičtější spád, neboť se odvíjejí skoro přesně podle Stefanykových novel. V druhé části je trestán zloděj, jehož Ivan Diduch přistihl při krádeži na hospodářství. K Di­du­chovým na pomoc přijdou dva vesni­ča­né. Posadí se za stůl a společně s hosti­te­lem i zlodějem pijí pálenku (záběry dvou mužů za stolem, kteří si vychutnávají pře­vahu nad trestaným, připomínají dobové poli­cejní výslechy). Hospodář se nakonec nad zlodějem slituje a odejde z místnosti. Dva vesničané se na lu­piče vrhnou sami. V tu chvíli děj druhé části končí.

Ve čtvrté části se Diduchova rodina loučí s vesnicí. Hrdina prochází mezi početnými sousedy a pije kořalku. Zábava se stup­ňuje, alkoholové opojení roste. Lidé tancují, baví se. Ivan žádá vesničany, aby svě­tili kříž - nedávno ho s velkou ná­ma­hou dovlekl na kopec. Tam, kde celý život oral.

Odchod

Jednotlivé části spojuje vyjádření Diduchovy pokory před Bohem. Pouto k zemi a úcta k vyššímu zákonu prolíná pů­vodně oddělené Stefanykovy příběhy. Ivan si na­příklad uvědomuje, že potrestat zloděje znamená hřích; následné umístění kříže na kopec lze chápat jako Diduchovu pro­sbu k Bohu za odpuštění.

Podobně vrcholí i celý film. Na hostině Di­duch zmíní přání, aby za něj po smrti ves­ničané vykonali boho­službu. V zá­věru sle­dujeme odchod rodiny z ves­­nice. Přitom zní zádušní mše. Dojde nám, že všichni zemřeli. Obraz i zvuk se tu ča­sově zcela rozcházejí. Sledujeme děti pře­­jící si mít nekonečné křižování za sebou a co nej­rychleji zmizet do bohatého ráje za oceán. Otec s matkou se pokorně uklánějí, opou­štět rodnou zemi pro ně není lehké. Díky kostelnímu zpěvu však divák ví, že se vyplnila vůle Diducha. Do Ka­na­dy neodjeli.

Film je poutavý i svou výtvarnou strán­kou. „Krása v ošklivosti" připomíná ob­razy Pi­etra Brueghela. Kontrasty černé a bílé us­­pořádal kameraman Valerij Kvas s citem pro zobrazení dekorativních prvků (zej­ména skromných, ale nápadi­tých krojů). Výrazné jsou postavy mrzáků a slepců i portréty životem zkoušených vesni­čanů (velkou část davu na hostině tvoří pů­vodní obyvatele oblasti Pokutťa, kde se film na­táčel a kam své příběhy Stefanyk umístil). Kamenný kříž má řadu nápadů, slo­žitě včle­něných do obsahu i formy. Dů­s­ledně ukryté nejednoplánové významy staví di­­vákovi do cesty samé překážky. Hledání skvostů Kamenného kříže není snadné. Roz­hodně ale není marné.

Zdroj: časopis Navýchod - J. Dvořáková, https://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajinistika-v-cr/detail/basne-ukrajinskeho-filmu_1/